PAVOL JABLONICKÝ
Může se pochlubit ojedinělým primátem - získal dvakrát za sebou titul amatérského mistra světa. To by samo o sobě bylo nijak výjimečné, kdyby Pavol nezvítězil ve dvou rozdílných hmotnostních kategoriích. Nejprve v kategorii do 90 kg a o rok později v kategorii váhově neomezené. Jako naděje byl v Madridu v roce 1985, tam mu tehdy těsně uteklo finále a skončil sedmý. Dva roky na to už zářil. Vyhrál Evropu i svět a navíc porazil Libora Minaříka, který měl vyhrávat. O rok později podstoupil riskantní zvýšení hmotnosti, odjel na světový šampionát do Sydney a zase vyhrál! Měl více než právo přestoupit k profesionálům, ale době, kdy československá reprezentace ztrácela dech a vedoucí funkcionáři svazu by rádi viděli Pavola s dalšími medailemi, to bylo přetěžké. Ale Pavol to udělal. Odešel z vojny, stal se leteckým mechanikem, vojákem z povolání, a vydal se na složitou cestu kulturistického profesionála.
Na delší dobu odjel do ciziny a tam se v cizím prostředí důkladně připravoval. Nebylo to pro něj jednoduché, je otcem dvou dětí. Musel to ale udělat. Amatérství z něj až přes míru vyzařovalo, potřeboval tvrdou školu, která by jej změnila. Všechno se nakonec podařilo. Pavol se opravdu vrátil jako vyměněný, získal potřebnou suverenitu. Přestalo mu vadit i to, že v rámci svých závazků musel třeba cestovat autem napříč 
Evropou, absolvovat sjednaný seminář a druhý den hned po návratu už zase tvrdě trénovat. Stal se z něj opravdu tvrdý profesionál, který dobře zná své povinnosti. K ním patří i to, že musí být stále v dobré formě, kdykoliv být připraven doladit a vystoupit.
Za svůj největší profesionální úspěch považuje získání skalpu Berry de Meye na Grand Prix v Holandsku 1990, která mu otevřela cestu na Mr. Olympia. Tohle udělal každý nadějný evropský kulturista. Pavol se navíc v Americe velmi dobře uvedl, jeho image Charlese Bronsona udělalo velký dojem, stejně jak jeho osobní vlastnosti. Nehraná skromnost mu otvírá dveře nejen posiloven...
